Portrétní tvorba je mezi uměleckými žánry bezesporu jedním z nejdiskutovanějších témat dějin umění. Soustavný zájem o tuto problematiku projevuje rovněž kurátorka Národní galerie Blanka Kubíková. Její kniha Portrét v renesančním malířství v českých zemích – jeho ikonografie a funkce ve šlechtické reprezentaci poskytuje ucelený pohled na téma šlechtické podobizny 16. a 17. století na našem území. Z hlediska metodologie projevuje autorka zájem o klasické uměleckohistorické disciplíny, mezi které řadíme znalectví či ikonografickou analýzu, ale po vzoru osobností jako je například Peter Burke pracuje i v intencích kulturně-historických.
V úvodní kapitole autorka představuje dostupné archivní prameny a nabízí čtenáři rozmanitý výčet funkcí portrétu zkoumaného období. Dále knihu člení na základě příslušnosti obrazů k daným rodům. Prvně se zaměřuje na iniciační moment vzniku portrétních souborů, který autorka odkrývá v kapitole Počátky portrétních galerií v českých zemích, sbírka hradecká. Posléze se věnuje obrazům představujícím pány z Rožmberka, pozornosti neunikla galerie pernštejnsko-lobkovická a cyklus obrazů Prakšických ze Zástřizl. V každé z kapitol se pak autorka pozastavuje u odlišných funkcí portrétu. Například u podobizen Viléma z Rožmberka si všímá jeho výsadního politického postavení a hledá tak analogie k portrétům z císařského prostředí. V kapitole věnované obrazům pernštejnské provenience se pozastavuje u dvojportrétu Marie Manrique de Lara s nahým dítětem a jejího chotě Vratislava z Pernštejna, na kterých poukazuje na použití mariánské symboliky sloužící ke zdůraznění kontinuity rodu, stejně jako konfesijní stálosti. Na díle Rolama de Mois představujícím protějškové svatební obrazy Johany z Perštejna a jejího manžela Fernanda de Gurrea z Aragonu upozorňuje na přítomnost děl vytvářených podle španělské módy. Portrét Jiřího Zikmunda Prakšického ze Zástřizl pak autorka používá jako prostředek k vykreslení osobnosti tohoto člena Jednoty bratrské a doložení jeho vazeb v humanistických kruzích.
