Franz Anton Bustelli se bezesporu mohl těšit z věhlasu jednoho z nejvýznamnějších a nejvlivnějších modelérů angažujících se na poli rokokové porcelánové skulptury. Jeho jméno je spojeno převážně s porcelánkou v Nymphenburgu, kde působil od roku 1754 až do své smrti v roce 1763 jako umělecký ředitel. Jeho tvorba sahala od galantních scén přes chinoiserie, náboženské výjevy až po tematiku Commedia dell’arte.
Bustelli se i v dnešní době těší značné pozornosti a není proto divu, že byl předmětem zájmu nejednoho badatele, mezi které řadíme i Rainera Rückerta či Maxe Hirmera, ale především Renate Eikelmann, která je jako editorka a spoluautorka spjata s publikací Franz Anton Bustelli: Nymphenburger Porzellanfiguren des Rokoko: Das Gesamtwerk. Kniha z roku 2004 vznikla jako doprovod úspěšné výstavy Národního muzea v Mnichově. V úvodních kapitolách je představena nejen osobnost Bustelliho či jeho „oeuvre“, ale jeho práce je zde prezentována především v kontextu soudobé společenské nálady a je zdůrazněna funkce Bustelliho líbivých rokokových porcelánových skulptur. Mimo to se však kniha zabývá například i otázkou technologie a stává se čtenáři průvodcem vzniku podobných děl, od práce s formou přes komponování dílčích částí až po nakládání s barvou. Publikace neopomíjí ani kategorizaci děl s přihlédnutím k jejich námětu, kde se opět rozvíjí otázka funkce drobných figurálních plastik, jak to pozorujeme například v kapitole Alfreda Ziffera Putti jako Bohové a Hrdinové. V neposlední řadě je součástí knihy i rozsáhlý katalog, který představuje na 259 objektů včetně jejich provenienční historie a základní literatury. Za neobyčejně přínosný pak můžeme považovat i poslední oddíl s dílenskými značkami používanými v průběhu celé existence nymphenburské porcelánky. Právě studium těchto značek může být základním východiskem pro určení často složitě identifikovatelných námětů a funkce díla, stejně jako může sloužit ke zpřesnění datace zkoumaných skulptur.
Epitafní památníky představují jedno z nejpozoruhodnějších témat výtvarné kultury 16. a 17. století, ale i klíčový fenomén sepulkrální kultury. V období renesance se zformoval typický epitaf, nejčastěji sestávající ze tří komponent (zobrazení zesnulého; identifikační, oslavný či zbožný nápis; náboženský výjev).