Když si vzpomenu na Benátky, první, co se mi vybaví, je chuť zteplalého vína s příměsí mořské vody a šťavnatých třešní, záblesk modrých očí, vůně rozmarýnu a svit zapadajícího slunce odrážejícího se od mořské hladiny, jejž pomalu vystřídal stříbřitý jas měsíce nad Il Redentore. Slyším zvuk šplouchajících vln, smích lidí vychutnávajících si společný večer na břehu Canal Grande, a i když sedím na tenké dece s plastovým kelímkem v ruce, plně si užívám milou společnost a poetickou atmosféru města. A v tomto okamžiku zcela chápu ty přede mnou, jež toto místo také okouzlilo a inspirovalo.
