Benátky zažívaly svůj největší politický a obchodní rozmach ve středověku, kdy byly skutečnou evropskou velmocí. Avšak i v období raného novověku měly svým návštěvníkům co nabídnout. Bohatý kulturní život a přepychové paláce bohatých patricijů představovaly lákavý cíl urozených cestovatelů z celé Evropy. Jak tu trávili čas, co bylo záhodno vědět a čím byli nejvíce okouzleni? Přenesme se do druhé poloviny 17. století a vydejme se do Benátek spolu s nimi!

Jakožto šlechtici bychom si pro svou návštěvu vybrali nejspíše zrovna březen, který spadal do dlouhého období karnevalu mezi 26. prosincem a Velkým pátkem. V této době byly totiž Benátky pro vznešené cizince nejpřitažlivější. Vedle lovu kachen, který byl vítanou zábavou i zdrojem kulinářských požitků, to byla především divadelní a operní sezóna a soukromé slavnosti, které lákaly k návštěvě. Společenské události doprovázely hazardní hry: kostky, karty nebo různé formy sázek. Účast na společenských událostech přinášela možnost seznámit se s vlivnými aristokraty nebo předními osobnostmi kulturního života. Právě získávání kontaktů a úspěšná prezentace vlastní osoby ve vysokých kruzích byly patrně nejcennějším výsledkem takové cesty. Období mezi lety 1650 a 1720 bylo navíc posledním v dějinách Benátek, kdy se pozornost zdejší vybrané mezinárodní společnosti soustřeďovala i na politické záležitosti. K nim patřilo vytváření a konsolidace aliancí ve válkách s Turky, ale také demonstrace osobních nebo dynastických nároků. Continue reading →

Cesty do ciziny podnikali nejen světští aristokraté, ale také představení klášterů. Ačkoliv je k tomu vedla zpravidla povinnost účastnit se generální kapituly řádu, nebylo výjimkou, že si takovou cestu ochotně prodlužovali, či ji dokonce pojali jako malou Grand Tour. Jedné pozoruhodné cestě louckého opata proto je věnován únorový Příběh měsíce. 

Barokní kláštery si není třeba představovat jako centra samoty a odříkání. Jejich členové sice vedli přísně regulovaný, ale vlastně nepříliš asketický řeholní život, ve kterém se střídaly náboženské povinnosti se dny odpočinku, slavnostmi i hostinami čistě světského charakteru. Opati premonstrátských klášterů v Louce u Znojma, Hradisku u Olomouce a v Zábrdovicích u Brna se účastnili zemských sněmů a měli značný politický vliv, což s sebou neslo i potřebu náležité reprezentace – například možnost v klášteře kdykoliv přivítat urozené hosty. Podniknutí vzdělávací cesty po Evropě k průpravě budoucích řeholníků samozřejmě nepatřilo, ačkoliv určitý rozhled a vzdělání na některé z významných středoevropských univerzit se minimálně u adeptů na kariéru v klášterních úřadech očekávaly. Skromnější obdobu Grand Tour mohly představovat cesty na generální kapituly. Continue reading →

Kromě obdivu k těm nejproslulejším uměleckým dílům projevovali kavalíři raného novověku na svých cestách také fascinaci různými exotickými materiály. Jedním ze sběratelů takových předmětů byl i hrabě Lev Vilém z Kounic, jemuž je věnován lednový Příběh měsíce. 

Kavalírská cesta v životě raně novověkého aristokrata nebyla jen prostředkem dalšího vzdělávání, získávání zkušeností či takřka přechodovým rituálem na cestě k dospělosti, ale také jedinečnou možností formovat vlastní vkus či zájmy. Delší pobyt mimo známé a „bezpečné“ prostředí domácí rezidence, najednou často stovky kilometrů vzdálené, umožňoval šlechtickým mladíkům vystavit se působení nových vjemů. Ať už šlo o nová jídla, klimatická prostředí, místní obyvatelstvo anebo třeba látky a materiály, z nichž byly zhotovovány oděvy, případně umělecká díla, tak skutečně jen málokterý účastník grand tour zůstal k těmto podnětům zcela netečný. Dějinám umění přitom může rekonstrukce individuálních zkušeností z takovéto cesty přinést řadu podnětných otázek týkajících se nejen uměleckých děl, ale i jejich pořizování či percepce. Samotné neobvyklé suroviny a materiály, z nichž jsou jednotlivé artefakty vyrobeny, pak přinášejí témata, která často původní rámce zájmů historiků a historiček umění přesahují a dotýkají se například problémů spotřeby či exploatace přírodních zdrojů. Continue reading →

Při zmínce o šlechtickém rodu Nosticů si většina českých zájemců o barokní umění zřejmě vybaví rozsáhlou obrazovou sbírku, původně umístěnou v Nostickém paláci (dnešním ministerstvu kultury). Slavnou obrazárnu založil nejvyšší kancléř Českého království Jan Hartvík z Nostic (1610–1683), na kterého v průběhu následujících staletí navázala svými sběratelskými aktivitami řada jeho potomků. Synovcem tohoto nekompromisního přívržence pobělohorského režimu byl Kryštof Václav z Nostic (1648–1712), jenž se roku 1705 vydal na diplomatickou cestu do Nizozemí, během níž jeho pozornosti neuniklo množství témat souvisejících jak s tehdy aktuální, tak i starší výtvarnou kulturou.

Continue reading →

Na jaře jsme vás v rámci naší rubriky „Příběh měsíce“ pravidelně zvali k návštěvě památek renesančního a barokního Říma. Počínaje dnešním příspěvkem poprvé vyrážíme na nové výpravy za poznáním, které nás tentokrát povedou po stopách kavalírských cest a „grand tours“. Naším cílem je představit vám typická místa, jež v době raného novověku patřila k oblíbeným zastávkám každého vzdělaného cestovatele. Čekají nás tak návštěvy slavných rezidencí a elegantních venkovských vil, zavítáme do divadla a plnými doušky nasajeme atmosféru dobových karnevalů a slavností. Prozkoumáme tajuplné krypty, katakomby a archeologická naleziště, a v dílnách umělců se poohlédneme po zajímavých suvenýrech z cest. Připravte se na cestu časem plnou příběhů, krásy a zážitků, které vás vtáhnou do světa minulých staletí!

Takřka povinnou zastávkou všech raně novověkých cestovatelů byla Mantova – sídelní město proslulého mecenášského rodu Gonzagů, během jehož vlády (1328–1708) se zde sjížděli ti nejvýznamnější umělci té doby, aby svým umem přispěli k velkolepému obrazu vévodského města i Gonzagů samotných (např. Alberti, Tizian, Rubens…). Listopadový Příběh měsíce poodhalí, v čem tkvěl půvab tohoto uměleckého centra a co se mu stalo osudným. Continue reading →

Poslední Příběh měsíce zaměřený na památky Říma nás zavede na Palatinský pahorek. na něm bylo podle legendy Věčné město založeno a ukrývá se zde kostel, jehož barokní fasáda a její autorství byly dosud předmětem diskusí.

Pokud návštěvník pohlédne na svých procházkách Římem z aventinského stoupání směrem k velkému římskému cirku a vrchu Palatinu nad ním, uvidí u paty hlavního římského kopce boční stranu nějaké chrámové stavby. Tímto objektem je poněkud opomíjená bazilika Sant’Anastasia al Palatino. Její fasáda je totiž běžnému pohledu skryta uvnitř ohrazení malého náměstíčka v blízkosti velkého domovního bloku s hojně navštěvovaným chrámem Santa Maria in Cosmedin (a jeho proslulou „la bocca della verità“). Krátké prodloužení procházky se však návštěvníkovi vyplatí, neboť se v oné téměř utajené stavbě setká s podivuhodnými tvůrci římské barokní architektury. Continue reading →

Na úpatí Qurinalu, mezi Piazza dei SS. Apostoli, Via Quattro Novembre a Via della Pilotta se rozprostírá blok jednoho z nejimpozantnějších paláců Říma, paláce rodiny Colonnů. Své brány veřejnosti otevírá pouhé dva dny v týdnu na několik málo hodin, na které se rozhodně vyplatí každému návštěvníkovi italské metropole počkat.

První doklady o existenci paláce se datují do druhé čtvrtiny 13. století a v roce 1341 palác hostil Francesca Petrarcu při příležitosti korunovace Stefana Colonny. K formování dnešního komplexu kolem ústřední zahrady ale začalo docházet v průběhu 16. století, kdy rodina Colonnů vlastnila sedm paláců, z nichž většina vytvořila základ pro rekonstrukci stávající architektonické struktury. Její výstavbu započal kardinál Girolamo I. Colonna v polovině 17. století, na nějž poté navázal jeho synovec Lorenzo Onofrio Colonna. Dokončení většiny stavebních aktivit pak proběhlo za Lorenzova syna Filippa II. Interiéry paláce v sobě ukrývají nejen jednu z největších soukromých obrazových kolekcí Říma, ale rovněž obrovské množství nástěnných maleb od umělců zvučných jmen jako Gaspard Dughet, Cavalier Tempesta, Sebastiano Ricci, Benedetto Luti či Pompeo Batoni a mnoha dalších. Continue reading →

Dubnový příběh měsíce můžete vnímat jako pozvání na procházku. Čeká nás několik objektů v okolí chrámu Santa Maria Maggiore, které mají společnou jednu věc – časově a prostřednictvím sítě osobních vazeb jsou propojeny s poměrně krátkým pontifikátem papeže Sixta V. (1585–1590), iniciátora dalekosáhlé raně novověké urbanistické proměny Říma.

Vzdělanému františkánovi prostého původu se díky kazatelským schopnostem a zapálení pro reformní úsilí podařilo dosáhnout závratné církevní kariéry. Nejprve byl jmenován generálním vikářem svého řádu, aby se roku 1570 stal kardinálem a v roce 1585 dosáhl papežské hodnosti. Svatopetrský stolec přebíral v době, kdy se v Evropě stupňovalo mezikonfesní napětí, které mnohde přerůstalo ve vleklé náboženské války. S bezmeznou energií a jasnou vizí se pustil do reforem papežské kurie a města Říma, které měly obnovenou katolickou církev posílit. Reformy se týkaly mnoha oblastí. Přísným trestáním banditů i jejich šlechtických ochránců se Sixtus V. snažil zvýšit bezpečnost města, pokusil se rovněž konsolidovat papežské finance a důsledným dbáním na mravní bezúhonnost svých kardinálů se snažil zlepšit poněkud poškozenou pověst papežského dvora. Také přestavěl Lateránský palác, dokončil kupoli chrámu svatého Petra a postavil novou Vatikánskou knihovnu. Do tohoto kontextu spadá také slavný plán přestavby Říma z roku 1588 vedený Domenicem Fontanou (1543–1607). Systém rovných bulvárů, které propojovaly sedm starobylých bazilik a přemístění starověkých obelisků na nejposvátnější místa mělo věčné město učinit jednou velkou poutní svatyní a symbolicky propojit reformovaný katolicismus s jeho raně křesťanskými kořeny. Všechny papežovy reformní snahy však byly pozoruhodně propojeny také s osobitou reprezentací sebe a své neurozené rodiny. Continue reading →

Lednový Příběh měsíce je věnován jediné realizované stavbě slavného římského rytce, archeologa a antikváře Giovanniho Battisty Piranesiho. Jeho projekt přestavby kostela Santa Maria del Priorato na římském Aventinu z šedesátých let 18. století byl ovšem řadě současníků trnem v oku a podle některých dokonce Piranesiho uměleckým selháním. Při bližším pohledu je ale Piranesiho stavba pozoruhodným svědectvím nejen o autorových nekonvenčních představách o současné architektuře. Vtělil do ní totiž také svůj osobitý pohled na Řím – nikoliv jako na místo nebo ideál, ale jako nA způsob vytváření dějin.

Na začátku šedesátých let 18. století prožíval Giovanni Battista Piranesi (1720–1778) období plné úspěchů. Přestěhoval se na prestižní adresu do Palazzo Tomati na Via Sistina, kde se jeho nakladatelství a dílna staly svého druhu turistickou atrakcí. Jeho bohatě vypravená obrazová alba se stala jedním z oficiálních darů, jimiž papež a římský senát obdarovávali nejvýznamnější návštěvy Věčného města. V téže době sehrál významnou roli rovněž při archeologických vykopávkách na Aventinu, a právě v souvislosti s nimi získal roce 1764 i důležitou architektonickou zakázku, která nakonec zůstala jeho jedinou realizovanou stavbou. Continue reading →

Prosincový Příběh měsíce nás zavede do kostela, spojeného s náboženským bratrstvem, jehož členové se věnovali péči o nemocné, chudé a vězně – jak již napovídá samotný jeho název San Girolamo della Carità. kostel je známý nejen svou architekturou a historií, ale především pro „damaškovou“ kapli rodu Spada, která je hlavním tématem celého příspěvku.  

Toulání se uličkami Říma a možnost nakouknout do každého otevřeného kostela či navštívit věhlasné galerie je čirou radostí a zároveň i jistým prokletím. Všude je možné nalézt tolik pozoruhodných uměleckých děl, zajímavostí či krásných drobností, tudíž se může lehce stát, že strávíte celý den jen v jedné ulici. V okolí Campo de‘ Fiori, slavné Via Giulia a všeobecně na levém břehu Tibery tomu není jinak. Nachází se zde známé galerie jako ta v Palazzo Spada, paláce (např. Palazzo Farnese) nebo kostely, jako je monumentální San Giovanni Battista dei Fiorentini či drobný Santa Brigita a v neposlední řadě i barokizovaný chrám San Girolamo della Carità. Continue reading →